Madeira - ostrov věčného jara

Madeira - ostrov věčného jara

Portugalská Madeira vás okouzlí svou barevností a různými typy krajin. Stále je na co se dívat. Ohromující je množství květin. Některé známé, jiné méně, ale všechny krásné, ať v zahradách nebo ve volné přírodě. Když k tomu připočtete stejně zajímavé stromy, cítíte se jako v botanickém ráji.

Rozhodla jsem se navštívit tento ostrov začátkem července, opět s cestovní kanceláří Karavela a hlavně se synem Honzou, dvěma kamarády a z ostatních čtyř účastníků jsme si udělali kamarády až na místě. Na místě, to znamená po 4 hodinách a 3 600 km, po příletu do hlavního města Madeiry Funchalu. Posunujeme si hodinky o 1 hodinu zpět a zjišťujeme, že je 23:30 hod. Následuje pracné shánění kufrů a batohů. Všichni se odebíráme na stanoviště taxi, abychom do půl hodiny byli každý na svém pokoji v hotelu Zarco. Snad tady brzy usneme, abychom byli v 9 hodin ráno nastoupeni k prvnímu poznávacímu dni na Madeiře.

1. den
Budík zvoní v půl osmé. Z okna pozorujeme, jak se náměstíčko začíná probouzet a lidé se hemží a pracují. My se začínáme hemžit v 9 hodin. Z nábřeží nám jede autobus až k botanické zahradě Jardim Botanico, která leží na prudkých svazích nad Funchalem. Nalezli jsme tu všechny rostliny, které rostou na Madeiře a mnoho dalších. Jako bonus jsme ještě navštívili Parque do Loiro (Park tropických ptáků). Ta nádhera, spojená s kouzelnými výhledy na Funchal a oceán, nás nutí fotit a zírat… ale konec, stejným autobusem se vracíme dolů do města.

Vystupujeme blízko známé tržnice Mercado dos Lavradores (tržiště pracujících). A opět je co fotit. Všude se prodává exotické ovoce, zelenina a ryby. Obchodníci nás lákají právě k jejich stánku a dávají ochutnat něco ze své nabídky. Chutnáme, obdivujeme, ale zatím nekupujeme. Spěcháme totiž znovu na autobus.

Znovu stoupáme do prudkého kopce, až do malebného městečka Monte. Ještě než půjdeme do další, tentokrát tropické botanické zahrady, prohlížíme si bohatě zdobený poutní kostel Panny Marie Igreja de Nossa Senhora do Monte, zasvěcený patronce Madeiry. V kapli je hrobka posledního rakousko-uherského císaře Karla I., který zemřel na Madeiře v roce 1922.

A teď už hurá do zahrady. Tady by se člověk vydržel procházet hodně dlouho. Obdivujeme květiny, stromy, rybník, sbírky porcelánu a historické předměty z celého Portugalska včetně architektonických prvků z důležitých budov a cenných maleb na kachličkách (azulejos). A těm výhledům na Funchal se jen tak něco nevyrovná. Leda… možná jízda na proutěných saních! Carrinho de cesto (proutěný vůz) řídí dva bíle odění condutores se slamáky na hlavě. Nasedáme pod kostelem, kde začíná nejznámější turistická atrakce ostrova a frčíme dolů ze svahu. Hoši nás malinko straší, saně se řítí chvíli vlevo, pak zase vpravo, představa převrácení není nijak vábná, ale my jim věříme, vždyť se tady takhle jezdí už od začátku 19. století. To už asi pár bot, kterými brzdí, prošoupali.

Bohužel cesta nekončí až dole ve městě, takže asi 2 km brzdíme vlastníma botama a jdeme prudce se svažující ulicí až ke katedrále Sé z konce 15. stol., dále pak nádherným parkem k pevnosti nad městem. Opět krásný výhled na město. Dnes ještě krátká návštěva kasina, kdoví proč nás dovnitř nepustili. Nevadí, spokojíme se se sochou Sisi poblíž. První den na Madeiře byl hodně plný, ale zážitky za tu únavu stály.

2. den
Dnešek začíná trochu hekticky. Byla jsem vybrána jako zkušený řidič. Z toho plyne pár úkolů. Vyzvednout auto v půjčovně, rychle si zvyknout na jinou značku auta než je vlastní a najít všechny potřebné páčky na ovládání. Přizpůsobit se jízdě místních řidičů, tedy malinko přidat a mít oči i na zádech. Za půl hodiny už naše tři auta nakládají před hotelem kamarády a vyjíždí se z Funchalu směr sedlo Encumeada (1 007m). Auta šplhají do prudkého kopce, střídám rychlostní stupeň jedna a dva, podle toho, jak se bojím já nebo spolucestující. Krajina se nedá za jízdy sledovat, takže občas zastavíme na vytvoření nádherných snímků. Chvíli vidíme bílé mraky a modrou oblohu, za moment nato se vše zatáhne a ta nádhera se ponoří do mlhy. Přesně takový výhled jsme měli i v sedle Encumeada.

Vjíždíme na náhorní plošinu Paul da Serra (vysoká planina) a jsme překvapeni proměnou krajiny. Podobá se zde spíše skotským vřesovištím. Je dlouhá 17 km a široká 6 km, píše průvodce. Dále nás menší silnička vede k údolí Rabacal. Tady ale musíme zaparkovat a dále po svých. Obdivujeme vodopád Risco (100 m) a nádherné, zeleně porostlé hory. Tady také začíná túra podél zavlažovacích kanálů levadas. Cesta se dost prudce svažuje do údolí nejdelší madeirské řeky Janely a my ji následujeme. A děláme dobře, protože nás dovedla k místu 25 Fontes (25 pramenů), které stojí za chvíli odpočinku a kochání se. Šlapeme asi 4 hodiny a pocit bolavých nohou a únavy zmírňuje pohled na nádherné pohoří, levády a květiny. Slova nestačí na popis té krásy.

Jelikož jsme celkem „rychlá rota“, stihneme ještě koupání na pláži v Ribeira Brava. Pláž je kamenná a písek černý. Nemají to tady lehké. Spousta vody, ale málo pláží. Proto nezbývá, než vybudovat umělé. Hlavně, že jsme si odpočinuli a osvěžili se.

3. den
Dnešek pro mě začíná opět vyzvednutím auta, tentokrát na parkovišti a pak jedeme z Funchalu asi 10 km do rybářské vesnice Camara de Lobos (doupě rypoušů). Tito živočichové kdysi žili ve vodách kolem osady. Za svou popularitu vděčí vesnice spíše minulosti, jelikož zde pobýval v roce 1950 Winston Churchill. My jsme se šli podívat na zátoku s přístavem jeho očima, protože z tohoto místa on maloval.

Prošli jsme se po malebné vesnici a pak už zpět za volant. Projíždíme velice úrodnou krajinou, kde se pěstují vysoce kvalitní hrozny. Je to jedna z nejúrodnějších oblastí jižní části Madeiry. Pomalu stoupáme, tedy auto stoupá, až na vrchol hřebene zvaného Cabo de Girao. Kdyby nebyla hustá mlha, tak bychom bývali viděli jeden z největších útesů na světě, který prudce spadá 590 m hluboko do vod Atlantského oceánu. No nic, nemůžeme vidět všechno, to bychom se pak neměli kvůli čemu na Madeiru vracet. Tak si alespoň prohlížíme stánky s místními suvenýry. Okukujeme utěrky, zástěry, krajky, čepice a spoustu dalších potenciálních dárků.

Nasedat, pokračujeme do vesnice Ribeira Brava. Po náměstíčku, dlážděném mozaikou z oblázků pláže, vcházíme do místního kostela z 16. století s věžičkou z modrobílých kachliček. Ty jsou i uvnitř. Lépe se jim udržuje pořádek, nemusí tak často malovat. A jsou pěkné!

Opět přejíždíme přes sedlo Encumeada, ale to nás zase nechce přijmout. Mlha a vítr nás tu zdraví. Děkujeme, nechceme, radši rychle pryč. Sjíždíme do Sao Vicente. Tady navštívíme lávovou jeskyni. Myslím, že ta nás opravdu nezklamala. Trochu jiná, než naše Macocha, ale hodně zajímavá. A co teprve 3D promítání o vzniku Madeiry. S brýlemi na očích se nám vše ujasnilo a víme, po čem to tu vlastně chodíme. Snad se nám vulkanická činnost neprobudí právě teď. Film úplně stačil.

Poslední dnešní zastávkou budou lávová jezírka v Porto Moniz, kde se máme v úmyslu i vykoupat. Po trase fotíme nádherné krajinné scenérie. Zastavujeme u skály, která připomíná okno. Je náročné všechny od okna vyhnat, ale nakonec se daří a my můžeme pokračovat. Přestože bychom rádi svá těla smočili do slané vody, ne všichni máme odvahu. Voda je dost studená a také se trochu zatáhlo. Odpočíváme na betonových plochách, ale když začalo poprchávat, jdeme radši pod deštník na pivo. I takhle se dá relaxovat.

Na závěr dnešního dne jdeme na společnou večeři. Máme možnost ochutnat místní specialitu, rybu espadu (tkaničnici atlantickou) a k ní i dobré víno. Je příležitost se i více vzájemně poznat..

4. den
Ráno už máme nacvičené a tak v 8 hodin vyrážíme auty do kopců za Funchalem. Šplhá se až do výšky 1 818 m na Pico do Arieiro, což je druhý nejvyšší vrchol na Madeiře. Tady zastavujeme a kocháme se krásným výhledem na všechny světové strany. Strmé sopečné svahy zahaluje zelená vegetace. Na vrcholu fouká silný vítr, tak máme trochu strach o naši mládež, která zde začíná túru na nejvyšší vrchol Madeiry, Pico Ruivo - 1 862 m. Plán zní: „Sejdeme se pod vrcholem nejvyšší hory Madeiry.“

Nakonec nesešli. Naše skupina objela hory z druhé strany a jen s malým zdržením se vydáváme taky k vrcholu. Mládež pochodovala 2,5 hodiny, my jen 1 hodinu, ale stejně nás čekají už na vrcholu, kde se už všichni pohromadě fotíme.

Nemůžeme se vynadívat na nádherné hory. Míchá se tu zelená, modrá a žlutá barva. Tu nádheru se všichni snažíme zachytit na fotoaparátech. Pomalu sestupujeme. Pár metrů pod vrcholem je restaurace a my si s chutí dáme kávu. Jasně, zasloužíme si ji.

Sjíždíme do Santany. Ta bývá často označována za nejatraktivnější vesnici na ostrově. Leží ve velice pěkném prostředí. Je obklopena horami a nabízí výhledy na pobřežní útesy. Pro nás je zajímavá i prostou lidovou architekturou - stavbami ve tvaru A. Domky, kterým se říká palheiros, jsou dvoupatrové s bílou omítkou, jasně červenými dveřmi, červeno-modrými okenními parapety a okenicemi a hlavně s doškovou střechou. Některé si prohlížíme i zevnitř, jsou tu přímo pro turisty, jiné obdivujeme zvenku, bydlí v nich místní lidé. S kombinací místních květin jsou tyto domečky přímo úchvatné.

Po příjemné procházce můžeme znovu za volant a popojedeme. Okolo krajinné dominanty Penha de Aguia (Orlí skála) do další zajímavé vesnice na trase, do Ribeiro Frio. Vesnice je malá, ale zajímavá. Chovají se zde pstruzi. Navzájem propojené betonové nádrže si prohlížíme v malé botanické zahradě. Ryby jsou zde rozděleny podle velikosti a ty už jedlé si dáme v restauraci pod zahradou.

Ve vesnici začíná také dva kilometry dlouhá vycházka k vyhlídce zvané Balcoes (balkony). Balkony asi proto, že si na ní připadáte jako na plošině, která visí volně v prostoru. Ne všem tento pocit dělá dobře, ale jistě všem se líbí pohled na strmé horské svahy, strže a také směrem k vrcholům Ruivo a Arieiro.

5. den
Před námi je výlet autobusem na Eira do Serrado. Bus se šplhal do výšky 1 006 m úzkou klikatou silničkou. Chvílemi je lépe nesledovat zatáčky a obdivovat krásnou přírodu. Ještě než vystoupáme na vyhlídku (1 094 m) máme čas si prohlédnout suvenýry, kterých je tu opravdu hodně. Po útratě budeme alespoň o něco lehčí na velmi strmý sestup do vesnice Curral das Freiras ležící v kráteru obklopeném vyhaslými sopkami. Tomuto místu se také říká „útočiště jeptišek“, neboť sem v 16. stol. utekly z kláštera Santa Clara před nájezdem pirátů.

Vesnice je známá likéry, které se vyrábějí z místních třešní a kaštanů. Pečou se zde také vynikající sladkosti. Vše se tu ochutnává, ale musí se opatrně, vždyť nás ještě čeká cesta autobusem do Funchalu a jízdu s místními řidiči jsme už měli tu čest poznat. Abychom ty dobroty dovezli až na konečnou.

Jelikož jsme byli dostatečně rychlí, stíháme ještě vyplout v 15 hodin na lodi Santa Maria - ano, je to replika Kolumbovy lodi. Tři hodiny plavby nám uteklo jako voda. Nejdříve jsme se důkladně seznámili s lodí, pak s posádkou a nakonec ještě s vínem Madeira a koláčem. Loď malinko zpomalila a tak jsme pochopili, že můžeme do moře trochu se proplavat. Je jasné, že nakonec Santa Maria zakotvila, jinak bychom se ve vodě plácali zbytek dovolené. Plula totiž dost rychle. Kupodivu na motorový pohon, plachty nenapnuli, to nás trochu mrzelo, ale v bezvětří se asi nic jiného nedá dělat. Kolumbus měl na objevné plavby více času.

Plavba končí, z námořníků a mořských vlků jsou opět zvídaví turisté, kteří se přeci jen cítí lépe na pevnině a moře pozorují z úctyhodné vzdálenosti, třeba z místní restaurace.

6. den
V plánu máme cestu divokým poloostrovem Ponta de Sao Lourenco. Po 1,5 hodinové cestě autobusem jsme dojeli na nejvýchodnější cíp ostrova. Až doposud jsme se obdivovali krásné bujné zeleni, ale kam se tady poděla? Vegetace je velmi omezená. Bičovaná větry a deštěm.

Bohužel ani nás déšť nevynechal, při rychlosti střídání sluníčka a deště, jsme si celkem slušně nacvičili úkony obléci, svléci. Pochodujeme až kam se dá, na nejvýchodnější místo ostrova. Cestou fotíme, co se nám postaví do cesty. Jsou tu k vidění nádherné scenérie. Poslední kopec je celkem náročný, kráčíme okolo datlové oázy Penha de Aguia a pak se pracně posunujeme až na vrcholek. Fotky nám budou vždy připomínat krásu útesů, které jsou vidět i když počasí je zajímavě pochmurné, zdá se skoro anglické.

Vydáváme se zpět a kupodivu nám zase svítí sluníčko. Než jsme došli zpět k oáze, opět prší. Nás už ale déšť nemůže naštvat, my víme, že je tu jen na moment, takže úmysl dojít na pláž poblíž Canicalu jen tak neopustíme. Po 4 hodinách chůze po útesech si ještě přidáme půl hodiny a jsme na pláži Prainha. Je to jediná přirozená písčitá pláž na Madeiře. Nezvykle černý sopečný písek, pěkné vlny a lidí je tu málo, tak si užíváme opalování i koupání dosyta.

Odpoledne se loučíme s pláží a naše životy vkládáme opět do rukou řidiče, který nás autobusem veze do Funchalu. Jede, jako by nás ukradl.

7. den
Poslední den na Madeiře. Každé loučení je trochu smutné. S Madeirou a Funchalem také. Jdeme ještě neprobuzenými ulicemi až k pláži. Všude je ještě zavřeno, tržnice taky, takže strelícii na památku asi nekoupím.

Dáme si oběd, kávu a můžeme vyjet na poslední výlet do vesnice Camacha, která je vyhlášena výrobou proutěného zboží. Ve zdejším supermarketu nakupujeme posledních pár dárků. Kde se nejlépe loučí? My jsme usoudili, že na pláži a koupáním v moři. Pláž je sice betonová, ale moře příjemné. Dá se tu vydržet až do večera. Loučení na letišti už tak romantické není, ale to patří k cestování. Následující brzké ráno patří poznávání Madeiry k minulosti. K velmi příjemné minulosti.
Poznávací zájezdy na Madeiru pořádá CK Karavela.

Autor: Hana Toupalová

- PR článek -

CK Karavela
Petrohradská 10
101 00  Praha - Vršovice
Tel.: 271 745 237, 271 747 985

karavela@karavela.cz
www.karavela.cz

Článek byl zobrazen 9 234 krát.